Like no other. Ale jděte ;)

Dnes to prasklo. Nový mem, se kterým bude pracovat český cestovní ruch v dalších letech je na světě. Objednal a koupil si ho CzechTourism (to je ta státní agentura, o které například exotická Strana svobodných občanů prohlašuje, že je třeba ji zrušit) Já jsem byl členem skupiny, která připravovala zadání. Spoiler na začátek: logo i jeho aplikace budou fungovat; myslím, že v CzT se rozhodli dobře. Projevili obrovskou dávku odvahy. Tleskám vestoje!

Řešení studia Marvil je podle mě zajímavé z několika hledisek:

  1. Polemizuje s maximou originality, výlučnosti a “autorství” loga destinační značky. Tyto pojmy jsou samozřejmě od začátku problematické: značku místa nevytváří designér – místo (a nakonec žádná značka) nečeká na finální múzicky inspirovaný dotek.
  2. Jeden z požadavků výběrového řízení byl, aby se studio pokusilo pracovat i s jednoslovným názvem Česka. Existuje u nás jeden proud debaty o destinační značce, který tvrdí, že hlavním problémem je neexistence oficiálního jednoslovného názvu naší země. Poté, co nás opustilo Československo, které jsme nosili v srdci (Češi možná trochu z jiného důvodu a s jinými pocity než Slováci), Česko jaksi stále není námi všemi adoptované. Zejména Jirka Mikeš říkává – zaveďme Česko (Czechia) a bude po problému. Studio Marvil na to šlo přesně opačně. Náš nemotorný název Česká republika (někteří anglicky mluvící polovzdělanci prý dokonce používají zkratku Czechrep! Tfuj!), národní “adjektivum” (jméno přídavné, nikoliv podstatné!) doplněné o zbytečný politologicko-právní doplněk “republika” proměnili na vpravdě post-whatever významovou melange. A ta “republika” v názvu si nic jiného ani nezaslouží. Aspoň poslouží!
  3. Řešení bude fungovat hned – a potom umře. Nepřišlo mi nikdy na místě spojovat otázku služebního, “modrákového” loga či vizuálního stylu (má především odvádět tvrdou práci s přiváděním turistů, s dostáváním Česka na mentální mapu těch, kteří o něm třeba ještě vůbec nikdy neslyšeli) s otázkami národního dušezpytu, s problémem hledání národní identity, velkého národního příběhu. A třeba žádný není.

Logo se hned stalo předmětem lidové tvořivosti – hned bylo třeba jej ohnout, přestavět, přizpůsobit, vylepšit. Hned je třeba kutit. To je zdravý symptom, příslib, že Republike bude skutečně naše.

Je možná značka v politice?

Zítra mám promluvit ke studentům Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity v rámci aktivit Political Marketing Group. Přítomni budou například studenti specializace Volební studia a politický marketing. Uvědomil jsem si, že nebudu moci využít svoji standardní prezentaci o “marketingu smyslu”. Celá řada základních maxim řízení značky totiž v politice neplatí a smysl nedává. Alespoň ne v té verzi politiky, která je k mání na našem trhu. Představte si to:

Jedna ze základních funkcí značky je formulovat příslib, který se nákupem značky naplní, realizuje. Značka je navigací při rozhodování, funguje jako užitečná výhybka ve spleti možností, které dnes máme ve většině “spotřebních” domén. Rozhoduji-li se například pro běžecké hodinky, mohu narazit na značku Suunto. Jsem-li současně potapěč, je více než pravděpodobné, že jsem se s přístroji Suunto už setkal a že spojení značky, šeptandy, doporučení, mediálního eintopfu, mých zkušeností atd. bude fungovat jako více méně spolehlivá navigace. Suunto slibuje určité kvality a já mám plné právo je očekávat a – po zaplacení – vyžadovat. A nyní si představte situaci, kdy žádná značka běžeckých hodinek není schopna doručit cokoliv z toho, co na úrovni marketingové rétoriky slibuje. Ani Suunto, které může vyprávět příběh spolehlivosti začínající v zákopech II. světové války. Nejenomže hodinky po zakoupení nejdou přesně, jejich baterka se vybije za několik minut, ovládací prvky zreznou při prvním kontaktu s potem či deštěm atd., ale navíc zjistíte, že Suunto nikdy nebyl výrobcem kompasů, výškoměrů a další měřící techniky, ale že je ve skutečnosti multilevelovým letadlem Církve vesmírných lidí, jehož cílem je shromažďovat finanční prostředky na vývoj nové balistické rakety schopné nést jaderné hlavice. Teď tento frapantní (byť teoretický) příklad značkového podvodu vynásobte pěti, opakujte desetkrát a recyklujte v různých verzích a máte před sebou věrný záznam praxe marketingu politických značek v naší zemi za posledních 20 let. Branding v takto smrtelně kyselém prostředí nedává smysl. Značka – jako znak zprostředkující smysl – se stává hloupou a vulgární pouliční rytinou na zaplivané lavičce někde u zadního vchodu do hypermarketu. Nemá hodnotu. (Byť Bohumír Štědroň říká něco jiného.)

Jistě, politika – to nejsou jenom politické strany. Sám sebe zde musím odhalit jako oběť silně zažitého postkomunistického předsudku, že politika je hlavně (ne-li výlučně) agendou politických stran. Rozumím současnému “digitálnímu disentu” v podobě iniciativ, aplikací a fór usilujících o obrodu politiky jako veřejného statku, ale mě osobně pořád chybí přemostění této “drobné politické práce” a světa “velké politiky”. Je to jako kdybychom v jiných, spotřebních doménách měli značky “svépomocné”, “malé” a autentické a potom velké ne-značky – hrozivé, vyprázdněné zlaté ikony, neodkazující na nic jiného než sami na sebe v chladném autoerotickém gestu. Zatímco třeba značka Vyměňte politiky může reprezentovat autentický příběh občanské snahy “znovu pro sebe zabrat stát”, může být autentickým znakem takového příběhu, značka ODS je pouze sadou ideologických a technických návodů (například na to, kam umístit logo v layoutu billboardu či inzerátu, jak převzít kontrolu nad úřadem vlády a státními firmami apod.) Navíc zřejmě neexistuje způsob, jak by mohly “velké” značky opět načerpat skutečnou znakovou kompetenci, jak by se mohli v procesu označování rehabilitovat. Iniciativy jako Vyměnte politiky či Napište jim žijí v jiném časoprostorovém plánu. Ve zkratce: dnes není možný Listopad 1989, protože není kde by se politické ideje setkaly v přímém souboji. A zpět na úrovni značky: branding “velkých” politických projektů a stran v ČR vychází z jiné gramatiky než je gramatika autentických politických občanských iniciativ. Tyto gramatiky produkují rozdílné jazyky, rozdílné světy, v nichž ani značky nevytvářejí význam stejným způsobem.

Doufal jsem, že zítra studentům pomohu trochu lépe rozumět značkám v procesu politického marketingu. Předem se jim omlouvám za to, že nepomohu nejenom jim, ale že se v tom nejspíš ztratím i já sám.

Task force to give city a ‘brand identity’ – JSOnline

Task force to give city a ‘brand identity’

By Tom Daykin of the Journal Sentinel

It’s not that Milwaukee has a bad image among outsiders, says Ald. Terry Witkowski.

The problem is that Milwaukee has no image, and that’s why a task force is needed to recommend development of a “brand identity” for the area, Witkowski said Monday.

“If you’re trying to lure conventions here, if you’re trying to lure businesses here, I guess people need to know what the ‘here’ is,” Witkowski told members of the Common Council’s Community and Economic Development Committee.

The committee unanimously approved a resolution, sponsored mainly by Witkowski, to create the task force.

It would include representatives from Visit Milwaukee, which markets the area to convention planners and tourists; the Milwaukee 7 regional economic development group; the Milwaukee Metropolitan Association of Commerce; and other business and government groups. The task force would devise a brand image for the Milwaukee area, figure out which agency would be responsible for promoting that image and recommend ways to fund the effort.

One of the biggest problems is that people who aren’t familiar with the Midwest sometimes don’t even know where Milwaukee is, said Witkowski. He says the city is sometimes confused with Minneapolis.

A 2008 national survey, conducted by Milwaukee 7, included responses from 37 businesses that said they didn’t have enough knowledge of the Milwaukee region to offer an opinion about it.

The resolution was supported by David Fantle, Visit Milwaukee vice president of public relations. He said the task force would “get everyone to the table” to create a unified message.

–>

© 2012, Journal Sentinel Inc. All rights reserved.

Být v Brně a nebýt v Klafé?

Klafe_interierSvěží latino (tak nějak si představuju hip zvukovou kulisu v dobrém kubánském baru někdy v budoucnosti poté, co to Castro zabalí), svěží Lamborgini (myslím kafe), potom veltlínské zelené od Košuta (rodinné vinařství Prušánky) – můžete si ho dát v podstatě místo ranního grepového freshe, interiér střižený přísně a přitom teple: to je Klafé v Klácelově 1a v Brně. Velmi civilizovaný snídaňový jídlení lístek, vejce, jejichž žloutky nejsou laděny do tzv. “McDonalds Citric Acid Egg Yellow”, mrštná obsluha (jejíž nasazení – jak jsem si přečetl v této recenzi – kolísá), výhled na protější fasádu skvostního činžovního domu (Klácelova 282/2): jedním slovem (tedy dvěmi vlastně) kavárenský Gesammtkunstwerk. Doporučuji!

How badly do we want this?

I am not quite sure whether what we see here is a step forward in human-computer interaction or just a prenatal stage of a new tech gimmick.

Básní nebo etnografií

“A básník že je ten, kdo najde pravé jméno pro dosud bezejmenné relace.” (Jiří Gruša v rozhovoru v dnešních Lidovkách)

Acceptable Level of Bacterial Paranoia z blogu Jana Chipchase

Ať tak nebo tak, pojmenovávání bezejmenných relací je tím, co žádáme dnes od “praktického výzkumu”.

Číst či nečíst?

Toť otázka. A není to otázka “čtecích technologií“, které umožní knihy v elektronické podobě konzumovat s přijatelným uživatelským komfortem. Jde o to, jak překlenout propast, která se stále klene mezi světem online a offline textů. S klasickou podobou knihy se zřejmě budeme potkávat stále méně.A bohužel s klasickou podobou knihy odchází i určitý způsob práce s textem. Tento způsob je cosi jako bibliografický slow-food. Čtení, které má čas. Které čas vyžaduje. Nepolemizuji s tím, že s online podobou světového literárního fondu přichází i jedinečný projekt jeho zpřístupnění dosud nevídanému počtu čtenářů. Obávám se však, že digitalizace knihy bez kurzu “čtenářské kultury” a jejího osvojení povede i k digitalizaci čtenářů – povrchnímu davu jedniček a nul.

Použité zdroje:

Elgan: Here comes the e-book revolution

Posted using ShareThis

Záhada smějícího se svazáka

Aktuálni inzerce ČSA

Aktuální inzerce ČSA

Upřímně jsem se několik dní snažil rozklíčovat tento znakový rébus: Jakou destinaci zde ČSA propaguje? Co je to za stalinské architektonické zátiší v pozadí? Jaký minerální falus to drží ten svazák na obrázku? Proč má vlhkou ruku? Proč se svazákova partnerka usmívá nad faktem, že její kluk (byť v náznaku) přímo před ní předvádí zjevně homosexuální orální styk? Proč mají oba mastné vlasy? Proč text inzerátu předpokládá, že čtenář ještě nikdy nenavštívil Budapešť, Curych, Londýn a Řím? Souvisí to nějak s příběhem homosexuálního svazáka a jeho partnerky? Co se stalo na oslavě Valentýna v zobrazené destinaci?

I když mi posléze došlo, že svazák v ruce nesvírá falickou sošku, ale hrdlo láhve od sektu (Igristoje?), musím se ptát: Komu to ten kluk juká do objektivu? Kdo je ten “třetí vzadu”, dokumentarista, který zachytil špatně oblečenou a učesanou dvojici na cizím náměstí v bezduchém valentýnském rozletu? A baví se holka stejně dobře jako svazák?

Na mnoho otázek jedna odpověď: Už to proboha prodejte konečně!

Beletrie jako alternativa k terénnímu výzkumu

Grant McCracken vzpoměl na nedávno zesnulého Johna Updika ve svém nedávném příspěvku. Otázkou zůstává: jaké kánonické autory číst pro lepší poznání mozaiky českého života posledních desetiletí? Nějaké návrhy?

Follow

Get every new post delivered to your Inbox.